close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2009




Sibiřský hasky

24. ledna 2009 v 12:15 O psech

Historie
Husky pochází ze Sibiře z okolí řeky Kolymy, kde ho vyšlechtili místní obyvatelé. Jeho posláním bylo táhnout saně a byl rovněž využíván k lovu. Jeho předkem je pravděpodobně lajka. Roku 1909 přivezli obchodníci s kožešinami na Aljašku několik původních sibiřských psů. Zde sklidili velký úspěch poté, co tito psi obsadili přední pozice v závodech psích spřežení. Jejich popularita pak nadále rostla. Plemeno bylo oficiálně uznáno roku 1930. Sibiřský husky byl také využíván v záchranných týmech během 2. světové války. Tento vytrvalý, silný a rychlý běžec je dnes velmi oblíben především v Kanadě a USA. V dnešní době se využívá na závody psích spřežení nebo jako psí kamarád v aktivních rodinách.

Povaha a využití
Povaha sibiřského huskyho je milá a přátelská. Má rád lidi i děti. Je pozorný, důstojný a nezávislý. K lidem se chová vyloženě vlídně, nesmí projevovat žádnou formu agresivity. Zcela postrádá vlastnosti hlídacího psa, málokdy se projevuje štěkáním. Husky je od přírody lovec, jeho silný lovecký pud nelze odnaučit. Má skvěle zachované přirozené instinkty. Je samostatný a svobodomyslný. Protože je to smečkový pes, špatně snáší samotu. Využívá se v zápřahu. I bez tréninku je schopen táhnout saně, velí mu to jeho instinkt. Skvěle se uplatní při skijöringu, bikejöringu, dogtrekkingu či canicrossu. Velmi rád s vámi bude také běhat u kola. S huskym můžete dělat i aglility, flyball či frisbee.

Vzhled
Sibiřský husky je středně velký pracovní pes, rychlý a lehkonohý. Projevuje se volným a elegantním pohybem. Má atletickou postavu a je menší a lehčí než většina ostatních tažných plemen. Postavu má kompaktní s vyváženými proporcemi. Výška psů se pohybuje v rozmezí 53,5 - 60 cm u psů a 50,5 - 56 cm u fen. Hmotnost se pohybuje u psů mezi 20,5 - 28 kg a u fen mezi 15,5 - 23 kg. Srst má hustou a dvojitou, středně dlouhou. Jsou povoleny všechny barvy. Kresby na hlavě jsou pro plemeno charakteristické. Jeho srst udržuje tělesnou teplotu i v mrazech. Oči mohou být hnědé nebo modré, přípustné je i každé oko jiné barvy nebo oči skvrnité.Péče
Sibiřský husky je plemeno, které se hodí pouze pro aktivní lidi. Potřebuje velké množství pohybu. Pravidelná fyzická zátěž je pro něj nezbytná. Nejspokojenější je při saňovém sportu. Výchova huskyho je poměrně náročná. Jeho pán musí být trpělivý a důsledný. S výchovou se musí začít včas a musí být systematická a velmi důsledná. Fyzické tresty na huskyho nikdy nezkoušejte, musíte ho naopak odměňovat a umět ho správně motivovat. Dokonalé poslušnosti ale většinou nelze dosáhnout. Husky se nehodí do měst. Ideální je pro něj celoroční pobyt venku. Pokud se mu ale poskytne dostatečné velké množství pohybu, může se chovat i v bytě. Pro správný vývoj pokytněte huskymu kvalitní krmivo. Srst huskyho nevyžaduje zvláštní péči. Jen v době línání je nutné ho častěji kartáčovat. Sibiřský husky se řadí mezi vitální a zdravá plemena.



Pyrenejský horský pes

24. ledna 2009 v 12:13 O psech

Historie:

V Pyrenejích žije pyrenejský horský pes již odnepaměti. Tento pes byl znám už ve středověku a používal se k ostraze zámků. Ve 14. století byla zdokumentována jeho existence Gastonem Phoebem. Pyrenejský horský pes se pohyboval také na dvoře Ludvíka XIV a v 17. století byl vysoce ceněn jako společenský pes. V knize hraběte von Bylandt z roku 1897 byl nalezen první podrobný popis tohoto plemene. Roku 1907 byl založen první klub milovníků pyrenejského horského psa a o 16 let později nechal tento spolek zapsat první oficiální standard plemene u SCC. Z tohoto standardu vychází dnešní standard, který se původnímu ještě stále velmi podobá. V novém standardu byla provedena především upřesnění jeho znění.

Vzhled:

Mohutně stavený pes s jistou elegancí, to je pyrenejský horský pes. Je velký a impozantní. Pes se dorůstá 70 - 80 cm v kohoutku a fena může být veliká 65 - 75 cm v kohoutku. Hmotnost těchto psů se pohybuje okolo 45 - 60 kg. Toto plemeno má hustou, hladkou a poměrně dlouhou a pružnou srst. Delší je na ocase a na krku, kde je povoleno lehké zvlnění. Na kalhotkách je srst jemnější a více se podobá vlně. Zbarvení srsti může být bílé nebo bílé s šedými, světle žlutými nebo zrzavými skvrnami na hlavě, uších a u kořene ocasu.

Povaha a využití:

Pyrenejský horský pes se nehodí do městské zástavby, pokud není v okolí dostatek volného prostoru. Je spokojenější v chladnějším podnebí a také pokud může spát a žít venku. Tento pes je velmi dobrý hlídač, který si dobře hlídá svoje území. Ke svému majiteli má úzký vztah. Pyrenejský horský pes je plný síly a velmi obratný. Patří ke strážním psům a má sklony k nezávislosti a vlastní iniciativě. Majitel tohoto psa u něho musí mít vybudovanou určitou autoritu.

Péče:

Pes této rasy vyžaduje dostatek pohybu a také značnou péči o svůj zevnějšek. Majitel se musí pravidelně starat o srst svého psa. Pyrenejský horský pes se průměrně dožívá 11 - 12 let.


Akita inu

24. ledna 2009 v 12:10 O psech

V japonštině znamenají slova "inu" a "ken" pes. Akita inu je tedy pes z okresu Akita. V Japonsku se také nazývá "šiši inu", což se dá přeložit jako "velký pes". Přípony inu a ken se dnes často opomíjejí a lidé se omezují na označení akita. Japonský archeolog Dr. H. Saito nalezl při vykopávkách na neolitických nalezištích kosti asi 300 psů, které se dochovaly asi z roku 5000 př. n. l. Psi měli kohoutkovou výšku od 36,8 do 49,5 cm, pouze v severozápadní části psi dosahovali výšky kolem 55 cm, což zřejmě byli předci dnešních akit. Pomáhali svým pánům lovit při jejich životě kočovníků. Ze 2. století před Kristem se v Japonsku vyráběly figurky psů jako pohřební dary, kostelní zvony s reliéfy zobrazujícími tyto psí společníky. Psi mají vztyčené uši, silnou špičatou mordu a zatočený ocas na hřbetech. Jedná se o prapředka dnešních japonských plemen, jenž se nazývá Nippon inu. Psi byli samozřejmě menšího vzrůstu než dnešní akity, poněvadž při drsných klimatických podmínkách a nedostatečném množství potravy by takto velcí psi nemohli přežít. Dr. Watese, jeden ze zakladatelů japonského spolku na ochranu zvířat, rozlišuje tři formy psů. Podle něj severní forma psa (velká, dlouhosrstá převážně bílá či šedo-bíle strakatá, se vztyčenýma ušima daleko do sebe a stočeným ocasem) je předchůdce dnešních akit. Oproti tomu Dr. Saito myslí, že akita vznikla křížením Nippon inu a čau čau. Dále se domnívá, že psy přivedli do izolované Odate kočovníci. A teprve zde se s postupem času formoval dnešní typ.


Akity byli původně plemeno lovecké. Lovili velkou zvěř často ve spolupráci s cvičenými jestřáby. V období Meidži se v Japonsku rozšířily psí zápasy po vzoru západního světa. Na tradice a kulturu se nebralo příliš ohled. Akity byly křížené s těžkými bojovými psy, kteří se dováželi z pevniny. V roce 1910 byly zápasy zakázány, ale pravé akity sotva existovaly. Navíc se v roce 1911 zavedla daň ze psů, která vedla k masivnímu poklesu počtu chovaných psů. V roce 1871 byla na japonské ostrovy zavlečena vzteklina, což zasadilo japonským chovatelům další tvrdou ránu (v roce 1925 bylo zaevidováno asi 3205 nakažených psů). Veřejnost si začala uvědomovat ztrátu plemene a snažila se udržet ho při životě. Dr. Watase se vydal kolem roku 1920 do Odate, aby zde hledal staré typy akit. Pomocí těchto psů byl obnoven chov akity inu. V roce 1931 bylo plemeno ministerstvem výchovy prohlášeno za japonské kulturní dědictví a jejich chov je podporován státem. V roce 1932 založili Dr. Watase a Dr. Saito společnost na ochranu japonských plemen. Vláda vypsala ceny pro dobré psy a chov opět pokročil kupředu.Druhá světová válka bohužel mnohé zničila. Většina důležitých dokumentů se ztratila díky bombovým útokům a válečným zmatkům, byl vyhlášen zákaz krmení psů a zvedla se také poptávka po psí kožešině pro japonskou armádu. Američtí vojáci si všimli těchto velkých psů a byli ohromeni jejich povahou i exteriérem a odvezli si některé akity inu s sebou domů, kde začali svůj vlastní chov jako u většiny plemen.V Americe vznikla nová rasa kvůli křížení s německými ovčáky či mastify, která byla nazvána Americká akita. Rozdíly jsou patrné na první pohled: často černá maska, silné čelní vrásky,strakatá a krátká srst, špatně zatočený ocas a větší velikost.


Po Druhé světové válce v roce 1948 byl založen japonský Kennel Klub, který je dnes členem FCI. Při nové další výstavbě plemene se nejprve vytvořily dvě rozdílné linie:


-Chovatel Ichinoseki v Odate-odchoval generace čistých akit. V Japonsku byl nejvíce oblíben zastánci starého typu. Psi jsou kratší, kompaktnější, červení, sezamoví a bílí. Největší význam pro chov měla fena Date, její potomek Kiyo Hime, určoval chov v 50.letech.


-Chovatel Ito - Měl psy větší s lehčími kostmi, žíhané a černé s bílými znaky. Položili základ pro chov v Americe.


Dnes je v Japonsku údajně 100 000 akit, z toho 80% červení, zbytek bílý nebo žíhaný.


VzhledVelký pes, robustně stavěný, dobře vyvážený, s množstvím hmoty. Sekundární pohlavní znaky jsou silně patrné. Pes je ušlechtilý, důstojný, rezervovaný. Silná konstituce.

Hlava


Čelo je široké se zřetelnou čelní rýhou. Bez vrásek.Stop patrný


Nosní houba: velká a černá.


Tlama: středně dlouhá a silná s širokým kořenem tlamy, zužující se, ale nikoliv zašpičatělá. Nosní hřbet je rovný.


Oči: poměrně malé, téměř trojúhelníkového tvaru díky zvednutí vnějšího koutku oka, posazené poměrně široce, tmavě hnědé - čím tmavší, tím lépe.


Uši: poměrně malé, silné, trojúhelníkové, s mírně zaoblenými špičkami, nasazené středně široce, vztyčené a nakloněné vpřed.


Krk je silný a osvalený, bez volné kůže, v rovnováze s hlavou.

Trup


Hřbet: rovný a silný.


Bedra: široká a osvalená.


Hrudník: hrudník hluboký, předhrudí dobře vyvinuté, žebra středně vyklenutá.


Spodní linie: dobře vtažená k břichu.


Ocas je vysoko nasazený, silný, nesen silně zatočený nad hřbetem. Pokud je natažen, špička dosahuje téměř k hleznům.

Končetiny


HRUDNÍ KONČETINY


Rameno: mírně strmé, dobře vyvinuté.


Loket: těsně přiléhající k tělu.


Předloktí: rovné, se silnou kostrou.


PÁNEVNÍ KONČETINY: dobře vyvinuté, silné, přiměřeně zaúhlené.


TLAPKY: silné, kulaté, klenuté, kompaktní, prsty dobře vzájemně přiléhající.


Srst


Krycí srst je hrubá a rovná, podsada jemná a hustá. Kohoutek a záď jsou pokryty mírně delší srstí, srst na ocasu je delší než na těle. Barva srsti je červená, sezamová (takto zbarvení jedinci však nejsou v Japonsku posuzováni), žíhaná a bílá. Všechny zmíněné barevné rázy kromě bílé musí mít "urajiro" (urajiro - bělavá srst na stranách tlamy, na lících, na spodní straně čelisti, krku, hrudníku, těle a ocasu a na vnitřní straně končetin).

Výška v kohoutku: Psi: 67 cm, feny: 61 cm

Povaha a využití



Akita inu je pes vyrovnaný, věrný, učenlivý a chápavý.Protože Akita inu je plemeno velmi přizpůsobivé, lehce cvičitelné, s dobrou pozorností, neohrožeností a odvahou, pevnými nervy, ale samostatně myslící, je proto nutné dbát od počátku na kvalitní rannou socializaci. Akita psychicky vyspívá již během prvního roku života. Už takto mladý akita je schopen vykonávat zkoušky povahy. Již roční jedinec tohoto plemene je klidný, vyrovnaný, plně socializovaný, jestliže se ale včas a správně vychovává.

I přes pověstnou tvrdohlavost je Akita schopen se naučit výborné a přesné poslušnosti. Má výbornou paměť, rychle se učí. Povely plní s přesností, ale pomaleji což je způsobeno robustnější stavbou těla a funkcí CNS. Proto opatrně s "drilem" na cvičáku!


Nejdůležitějším bodem pro výchovu a výcvik je kladení důrazu na postavení v lidské smečce. Psovod (majitel) musí být vždy vůdcem smečky (alfou ), rodina betou a až potom zaujímá místo ve smečce pes (gama). Jestliže do prvního roku štěněte toto majitel opomene, narazí při výcviku u staršího jedince na tvrdý odpor.


Pro toto plemeno jsou důležité návštěvy kynologického výcvikového střediska až do věku jednoho roku. Po tomto období je třeba dbát na opatrnost při průběhu socializace s ostatními plemeny. Akita je dominantní, v rámci psí smečky se staví do role alfy a proto nesnese některé projevy hry a dominance.


Akita inu je všestranné plemeno, používá se jako pes strážní, canisterapeutický, záchranářský.


Péče


Akity patří mezi nejstarší cíleně chovaná plemena na zemi. Majitelé akity se mohou díky odlišnosti životního prostředí Japonska a České republiky setkat s nemocemi, zejména alergiemi, ale v dnešním chovu se již vyskytují zřídka. Akita je mým společníkem čtyři roky a žádné problémy s nemocemi nebo alergiemi jsme zatím neměli. Mám také mnoho přátel mezi chovateli a nesetkala jsem se s tím, že by Akity byly náchylné na nemoci. V případě nejistoty ohledně jejího zdraví se poraďte se zkušeným chovatelem, nebo přímo s poradcem chovu, nedoporučovala bych hlavně antibiotika, se kterými mám špatné zkušenosti.


Častější je přecitlivělost psa na stravu. Alergie je obvykle způsobená nekvalitním krmením ze supermarketů apod. Toto krmení obsahuje podřadné náhražky, které nejsou vhodné pro žádné plemeno. Nejrozšířenějším alergenem pro akity je sója, reakce na ni se projevuje zejména
kožními vyrážkami a ztrátou srsti. Proto je dobré spoléhat se na osvědčené dodavatele krmiv. Dnešní trh nabízí spoustu dobrých granulí s mnoha druhy (pro alergiky, citlivé psi, aktivní psy atd.), takže si každý jistě vybere. Akity, stejně jako všichni psi velkých plemen, by měly dostávat během dospívání výživu kloubů. Je však dobré poradit se s veterinárním lékařem, protože i nadměrné podávání vitamínů, minerálních látek apod. může způsobit nežádoucí účinky stejně jako jejich nedostatek.Péče o srst akit je tvrdý oříšek pro majitele, kteří je hýčkají doma. Akity línají dvakrát do roka, při kartáčování zjistíte, že máte najednou místo medvídka naháčka, ale po pár týdnech je zase vše dorostlé. Línání si umí jen málokdo představit, pro jistotu si Vaši představu vynásobte stem. Když akita líná, jsou chlupy skutečně všude a je jich hodně. Ani byste nevěřili, kde se to na tom psovi vzalo. Jinak akity mají samočistící srst, takže vypadají stále čisťounké. Psa koupeme zpravidla jenom před výstavou. Jejich chlupy postrádají charakteristický psí zápach. Není potřeba žádná speciální úprava jako trimování, ani dokonce stříhání. Stačí opravdu jen pročesat.

Na pohyb akity nejsou zrovna moc náročné. Mají rády procházky a
hry, zkrátka vše, co každý jiný pes. Pokud ale máte plány na profesionální závodění např. v agility či coursingu, raději na to zapomeňte. Akita se ráda rozhoduje o všem sama a nebude
zrovna nadšená ze skákání přes překážky. Jistě se najdou i výjimky, ale většina akit u aktivit vydrží jen chvíli a dělají ji svým tempem. Sami uvidíte, co vašeho psa bude bavit.


Na konec bych ráda zdůraznila, že akita není pes pro každého.
Neměl by si ji pořizovat
úplný začátečník. Psi potřebují pevnou ruku, trpělivý přístup a úzký kontakt se svými lidmi. Díky pečlivé výchově , která se mnohdy neobejde bez porady s
chovatelem, si ale vychováte věrného přítele.


Labradorský retrívr

24. ledna 2009 v 11:47 O psech

Historie:

Plemeno pochází z Newfoundlandu a do Anglie, s níž je nejčastěji spojován, se dostalo spolu s ostatními příslušníky plemen retriverů až ve 30. letech 20. století díky newfoundlandským rybářům. V začátcích je toto plemeno spojováno převážně se jménem hrabě z Malmesbury, který pravděpodobně založil svůj chov na těchto krátkostrstých retriverech z Newfoundlandu. V krvi labradorského retrievra kolují geny rybářských a loveckých psů. V 19. století byli však
tito dříve pouze černí rybáští psi kříženi s pointry. Docílilo se tím zachování žádoucích vlastností jako je vynikající čich, vytrvalost, nenáročnost a v neposlední řadě kladný vztah k vodě.
Díky tomu je plemeno dodnes používáno při lovech pernaté zvěře.


Plemeno bylo uznáno roku 1903. Díky svým vlastnostem stále stoupá na žebříčku oblíbenosti.

Vzhled:

Mezi zvláštnosti labradosrkého retrievera patří jeho "vydří ocas", který je u kořene velice silný a ke špičcce se postupně zužuje. Dosahuje střední délky a je hustě osrstěn. Jak bylo již řečeno původní barva byla černá, dnes se můžeme setkat i s barvou žlutou a vzácnější hnědou - tmavě játrová až čokoládová. V začátcích čistokrevného chovu, 19./20. století, byli psi se světlým zbarveným z chovu vylučování nebo byli utraceni již při narození. O to pozoruhodnější je, že i přes tuto selekci se barva zachovala až do dnešní doby, kdy je povolena jak černá, žlutá tak i vzácnější hnědá barva. Ideální kohoutková výška psa je 56 - 57 cm, feny 54 - 56 cm.

Využití a povaha:

Mezi nejvýše ceněné vlastnosti tohoto plemene patří ovladatelnost, vynikající čich, učenlivost a pracovitost. V dnešní době se plemeno využívá jak pracovně na dohledání, aport tak kupříkladu i jako pes slepecký. Díky svému dokonalému čichu je využíván i při zachraných akcích jako pes lavinový, protidrogový a v neposlední řadě jako pes terapeut.

Plemeno je snadno cvičitelné i pro začátečníka, perfekně vychází s dětmi a je to beze sporu jedno z nejvhodnějších plemen do rodiny.

Péče:

Labrador není náročný pes. Může bydlet jak v kotci tak v bytě. Vyžaduje stáý kontakt s člověkem. Krátkou srst je třeba čas od času vyčesat. Jelikož se jedná o sportovního psa jsou na místě častější vycházky.


Německý ovčák

24. ledna 2009 v 11:45 O psech

Historie:

Na počátku čistokrevného chovu psů se vzpřímenýma ušima a krátkou tuhou strsí se ovčáci křížili s vlky. Psi byli různých barev, typů srsti i jejich uši byly jak pevně vztyčené tak i poloklopené nebo u některých jedinců klopené. Roku 1890 byl vyhotoven první standard.

Opatrovníkem plemene byl spolek Phylax a později založený Spolek pro ovčácké psy (Verein für Schäferhunde). Původní využití plemene bylo jak napovídá jeho zařazení v I. skupině FCI - ovčácký pes. Potupem úpadku pastevectví se začal snižovat i počet těchto ovčáckých psů. Záhy se však ukázalo, že toto plemeno je vhodné i pro policejní a armádní účely. Své skvělé předpokady pro toto využití ukázali ovčáci za války, kdy se výborně osvědčili jako strážní či psi sanitární.

Povaha a využití:

Dnes můžeme vidět německé ovčáky jak ve službách armády a policie, v hojném počtu ve výstavních kruzích, tak v neposlední řadě i jako psy slepecké a hlídací. Německé ovčáky můžeme čato vidět také na soutěžích poslušnosti, kde se toto plemeno často oběvuje na stupních vítězů. Není divu je to velmi inteligentní plemeno, které je učenlivé a pod zkušeným vedením a důsledným výcvikem se stává excelentním pracovním psem.Pevné nervy, neohroženost, ovladatelnost, bdělost, věrnost, neúplatnost, odvaha, bojovnost a tvrdost, to jsou nejvýznamnější vlastnosti německého ovčáka. Tyto vlastnosti z něho činí psa všestranně užitkového, ceněného zvlášť pro hlídání, doprovod, ochranu a strážní službu. Patří mezi nejoblíbenější plemena na světě vůbec.

Vzhled:
Vyskytuje se vetřech typech srsti: krátká, krátká a rovná a dlouhá srst. I zbarvení je velice rozmanité: Černé, s pravidelnými hnědými, žlutými až světlešedými znaky, také je možné jen černé sedlo, železitá barva (černavý nádech na šedém nebo světlehnědém podkladě s odpovídajícími světlejšími znaky), celočerná, jednotná šedá (vlkošedá), nebo se světlými či hnědými odznaky. Malé bílé skvrnky na prsou, nebo světlé zbarvení na vnitřních plochách končetin, je přípustné, ale nežádoucí. Ideální kohoutková výška psa je 62,5 cm, feny 57,5 cm. Jeho končetiny se pohybují diagonálně, tzn., že pánevní končetina se pohybuje opačně, než hrudní končetina na téže straně.

Péče:

Německý ovčák může bydlet jak v kotci tak v bytě. Psi s delší srstí vyžadují pravidelné kartáčování. Krátkosrsté variety stači jednou za čas vyčesat. Pracovní psi vyžadují kvalitní krmení, nejlépe kompletní granulové krmivo, aby byli v dobré kondici pro výcvik.


Dalmatin

24. ledna 2009 v 11:43 O psech

Historie

Nevíme zcela přesně kde a jak začal chov Dalmatinců. Ovšem jeho kořeny sahají pravděpodobně do Dalmácie na podbřeží Jaderského moře. Dnešní typ dalmatina byl vyšlechtěn v Anglii, kde byl držen u dvora. Říkalo se mu i kočárový kůň. Dodnes má dalmatik velmi kladný vztah ke koním, které rád následuje. Jeho obliba v Anglii mimořádně vzrostla po roce 1959, po prvním zfilmování knihy Dodie Smith Stojedna dalmatinů. Roku 1978 získal jistý dalmatik FanHillFaun prestižní titul nejlepšího psa Cruftovy výstavy a to byl další úspěch, který posunul dalmatina o něco výše v žebříčku oblíbenosti.

Využití a povaha

Dnes se dalmatin vyskytuje převážně v roli domácího mazlíčka či chcete-li psa přítele člověka. Jedná se bystré inteligentní
a hbité plemeno. V zahraničí bývá i oblíbeným plemenem pro psí výstavy, méně tomu je však v České republice. Ačkoli patří do skupiny honičů v lovu prakticky již využíván není. Povahou je to vyrovnaný a inteligentní společník.

VzhledPokud snad někdo neví, jak dalmatik vypadá stačí se kouknout na jeden obrázek a jeho podoba se Vám vryje do paměti. Je to plemeno, které si snad nelze s žádným jiným splést. Vděčí za to svému charakteristickému tečkování. Základní barva je bílá, na které se pak vyskytují černé, či játrově zbarvené jasně ohraničené tečky. Nikoli stříkance jako je tomu třeba u ohařů. Tečky by měly být pravidelně rozložené a o něco menší na končetinách. Srst je krátká a přiléhavá. Kohoutková výška se pohybuje okolo 60 cm a váha kolem 30 kg. Tělo je pružné a poměrně dobře osvalené.

Péče

Jedná se o živého aktivního psa, který vyžaduje svou energii vybít. Chození na procházky, běh u kola či jiné sporty z něj dělají velmi šťastného člena rodiny. Kvůli jeho krátké srsti jej není dobré nechávat celoročně venku. Jedním z neduhů plemeno je občas se vyskytující hluchota.


Rotvajler

24. ledna 2009 v 11:41 O psech
Historie
Rottweiler má původní předky společné s ostatními dogovitými psy - římské molossy. Tito psi ochraňovali stáda hnaná římskými legiemi při dobývání Evropy. Plemeno je pojmenováno podle města Rottweil v jižním Německu. V jeho okolí byli odnepaměti chováni statní psi, kteří už svým vzezřením vzbuzovali respekt. RTW zde hnali stáda a ochraňovali majetek obchodníků a řezníků. Proto byli také nazýváni řeznickými psy. S postupnými změnami v organizaci obchodu s dobytkem, kdy bylo hnaní dobytka zakázáno a jeho transport převzala železnice, se počet RTW zmenšoval. Pak je používali jen řezníci k tahu vozíků. Okolo roku 1900 hrozilo, že toto plemeno zanikne. Ale roku 1910 byl rottweiler zařazen mezi služební psy a jeho počty začaly opět stoupat. V policejní službě byly znovu objeveny výborné vlastnosti tohoto plemene.
Povaha a využití
RTW patří do skupiny psů služebních. Není sice taky rychlý jako německý ovčák, ale jeho předností je rozvaha a klid. Z práce má potěšení. Je klidný, odvážný, vytrvalý a neohrožený. Je to rozený hlídač, který může být k vetřelcům agresivní. Povahu sice mívá vyrovnanou a klidnou, ale nehodí se pro chovatele, který nemá se psy zkušenosti. Jeho výcvik požaduje důslednost a spravedlivost, po zlém se s ním nic nepořídí. Jestliže je špatně a nedůsledně veden slabým pánem, stane se neovladatelným. Rottweiler je velmi inteligentní, aby odhalil slabost a využil ji. Ve vzathu člověk - pes se snaží získat vůdčí postavení. Pokud je správně veden, je poslušný a lehce ovladatelný a je z něj klidný a milý domácí společník.

Vzhled
Rottweiler je mohutný pes. Jeho souměrné tělo poukazuje na velkou sílu, obratnost a vytrvalost. Hlava má širokou mozkovnu. Čenich širšího tvaru je vždy černý. Středně velké uši jsou trojúhelníkového tvaru, převislé, vysoko nasazené. Krk je široký a, dobře osvalený. Má široký hrudník a záď, břicho nemá vtažené. Srst je krátká, rovná a hrubá, s podsadou. Barva srsti je černá s pálením. Výška psa se pohybuje mezi 61 - 68 cm u psů a 56 až 63 cm u fen. Průměrná váha psů je 50 kilogramů, feny jsou přibližně o 8 kilogramů lehčí.

Péče
Aby byl rottweiler spokojený, potřebuje dostatek pohybu. Pro udržení zdraví a kondice jsou nutné pravidelné, dlouhé procházky a kvalitní krmivo. Péče o srst není náročná, ale v době línání je dobré ho každý den kartáčovat. Dožívá se věku kolem 11 - 12 let.


Tibetská doga

24. ledna 2009 v 11:37 O psech

Jak naznačuje její jméno pochází Tibetská doga původně z Tibetu. Stejně jako je zajímavá tato země, je zajímavá i tato psí rasa. Patří mezi málo početná plemena, vyniká mimořádnou povahou a majestátním vzhledem. Je velmi věrná a oddaná své rodině.


Historie

Tibetská doga je jednou z nejstarších čistých ras zachovaných v původní podobě, které známe. První písemné zmínky o tomto psu pocházejí z období cca 1000 let před našim letopočtem. Aristoteles psal o Indickém psu a podle všech známek měl na mysli Tibetskou dogu. Také Megastheus popisoval v roce 327 př.n.l. Indického psa s visícíma ušima, ohromnými kostmi, svaly, velkou hlavou a širokým nosem. Poté cestovatel Marco Polo objevil na svých cestách Tibetského mastiffa a popsal ho jako" obrovského, vynikajícího psa o velikosti podobnému oslu".



Vzhled

Celkový vzhled je mohutný, těžký, dobře stavěný se silnou kostrou. Působí vážným dojmem. V tomto plemeni se spojuje majestátní síla, mohutnost a vytrvalost. Pomalu dospívá. Feny dosahují nejlepší kondice ve dvou až třech letech, psi okolo 4 roku.Povaha a využití

Tibetská doga je dokonalý psí aristokrat. Je vysoce inteligentní, nezávislá, ochránce, respektuje příkazy, velice věrná své rodině a svému teritoriu. Pokud bude od útlého věku seznámena s domácími zvířaty (kočky, koně..), bude je také chránit. K dětem je velmi trpělivá, není útočná. Nevyhledává konflikty, na vycházkách je bezproblémová, ale vyžaduje-li to situace, neváhá a zasáhne. Vůči cizím lidem se chová rezervovaně, ale když je vše v pořádku, návštěvu uvítá a dlouho si ji pamatuje. Je zcela nevhodná na řetěz, nebo do kotce. Pak může být i nebezpečná. Ráda je doma i venku, nejraději však v přítomnosti svého pána. Má ráda volnost, vyhledává si vyvýšená místa, aby měla o všem přehled, naopak nemá ráda malé uzavřené prostory.



Péče

Péče o srst je jednoduchá. Stačí jednou týdně prokartáčovat, pouze v době línání (v jarním období) je třeba vyčesávat starou, mrtvou podsadu. Je to otázka asi 14 dní. Zvláštní pozornost vyžaduje místo za ušima, kde se může vytvořit hrouda ze zcuchaných chlupů. Srst Tibetské dogy nemá sklony k filcovosti, takže péče nevyžaduje velké úsilí ani čas. Pokud zmokne, oklepe se a sama během chvilky proschne. Díky husté podsadě se voda nedostane na kůži. Zvláštností tohoto plemene je, že není cítit..
Toto plemeno není náchylné k žádným specifickým nemocem.
Vzhledem k tomu, že se jedná o obří plemeno, je nutné krmit velmi kvalitní stravou. Nejlépe granulemi vyšší třídy pro obří plemena, kde je vyvážen poměr vápníku a fosforu. Dále je velmi důležité přidávat ke stravě přípravky na podporu vývoje kloubů. Tibetská doga není vzhledem ke své mohutnosti velký jedlík, ale štěňátka je lepší hlídat a nepřekrmovat je.
Feny Tibetské dogy hárají jednou za rok, většinou na podzim. Může být chována celoročně venku.



Novofudlanský pes

24. ledna 2009 v 11:35 O psech

Historie:

Toto plemeno pochází z ostrova Newfoundland. Je potomkem dnes vyhynulého velkého psa sv. Johna a do dnešního standardu byl vyšlechtěn před více než sto lety. S příchodem evropských rybářů dochází k dotvoření a oživení plemene, nejdůležitější vlastnosti zůstaly však zachovány. Mezi předky novofundlandského psa patří pravděpodobně původní severoamerická, vikingská, francouzská a iberská plemena. Toto plemeno bylo používáno k záchraně tonoucích, vytahování rybářských sítí z vody i k převážení nákladů.

Vzhled:

Novofundlanďan je masivní pes se silným a dobře osvaleným tělem. Má vynikající sílu a vytrvalost a je dobře přizpůsoben pro život v klimatických oblastech s extrémními podmínkami. Dospělí pes se průměrně dorůstá 71 cm a váží přibližně 68 kg. Fena měří ideálně 66 cm a váží 54 kg. Novofundlandský pes má vodě odolnou srst a blány mezi poduškami tlap. Krycí srst je přiměřeně dlouhá a rovná, podsada je hustá a měkká. V zimě je srst hustější než v létě. Na uších, čenichu a na hlavě je krátká a hustá. Novofundlandský pes může mít černou, černobílou (má pro toto plemeno historický význam) nebo hnědou barvu.Povaha a využití:

Pro svou přátelskou povahu a lásku k lidem je novofundlanďan velmi oblíbený. Je vhodný k dětem, ale ne do bytu, protože rád spí a žije venku. Tento pes má sklon zachraňovat za každou cenu a vytáhne člověka z vody, ať o to stojí či nikoliv. Novofundlanďan je velmi dobrý plavec a potápěč. K ostatním zvířatům má bezproblémový vztah. Není agresivní, avšak v případě ohrožení se dokáže důrazně bránit. Je to důstojný, veselý a podnikavý pes.

Péče:

Novofundlandský pes vyžaduje značnou péči o svůj zevnějšek. Průměrná délka jeho života je 11 let.


Německá doga

24. ledna 2009 v 11:33 O psech

Historie
Slovem doga se v minulosti označovali velcí a silní psi, kteří patrně zpočátku nemuseli příslušet k žádnému určitému plemeni. Německé doga svojí konstitucí představuje střed mezi silným anglickým mastifem a rychlým, obratným chrtem. Za předchůdce dnešních německých dog jsou považováni staří býkohryzové. Tito psi byli používaní ke štvaní zvěře a k lovu na divočáky. Původní dogy se staly společníky lidí a nazývali se podle zbarvení, velikosti a oblastí, odkud pocházeli, např. ulmská doga, anglická doga, dánská doga, velká doga. Pod označením německá doga byly všechny tyto barevné typy sjednoceny v roce 1878 v Berlíně pod vedením Dr. Bodinuse. V roce 1880 byl při příležitosti výstavy v Berlíně sestaven první standard dogy. Dnes je německá doga v Německu považována za národní plemeno, ale mnoho příznivců si získala po celém světě.

Povaha a využití
Německá doga má přátelskou a milou povahu. Je vyrovnaná, důstojná a je si vědoma své velikosti a síly. Je společenská, ke svému pánovi a jeho rodině je velmi příchylná, vůči cizím lidem je zdrženlivá. Má velmi ráda děti. Dříve se ND řadila mezi pracovní plemena, ale nyní žije s člověkem pouze jako společník. Žádoucí je sebevědomý, neohrožený, lehce ovladatelný, učenlivý společenský, rodinný pes. Doga nesmí být agresivní a nesnášenlivá. Je to dobrácký pes se silným smečkovým pudem.

Vzhled
O ND se říká, že je Apollem mezi psy. Její ušlechtilí vzhled spojený s ohromnou velikostí, sílou a harmonickou stavbou těla upoutá na první pohled každého. Stavba těla je téměř kvadratická, což platí zejména u psů. Hlavu má úzkou, protáhlou, se středně velkýma očima tmavé barvy (u modrých a skvrnitých dog je přípustné světlé oko). Uši má přirozeně visící, vysoko nasazené. Charakteristické jsou převislé pysky. Krk je dlouhý a svalnatý. Přední nohy zaujímají rovný postoj, zadní nohy jsou silné, dobře zaúhlené. Ocas dosahuje až k hleznu, ke špičce se zužuje. Srst je velmi krátká a hustá, hladce přiléhající, lesklá. Německá doga se chová ve třech samostatných varietách: žlutá a žíhaná, skvrnitá a černá, modrá. Německá doga patří mezi největší psí plemena, kohoutková výška u psů je nejméně 80 cm, u feny nejméně 72 cm. Váha se pohybuje v rozmezí 55 až 75 kg.Péče
Srst nevyžaduje zvláštní péči, uvolněné chlupy postačí odstranit gumovou rukavicí. Ke svému spojenému životu potřebuje doga dostatečné množství pohybu, miluje dlouhé procházky. Díky své velikosti musíme před pořízením ND opravdu rozmyslet, jestli máme dostatek prostoru a financí. Německá doga vyžaduje kvalitní výživu a to především v období růstu. Musíme dbát i na důslednou výchovu, ke které bychom měli přistupovat především laskavě a trpělivě. Německá doga je citlivý pes, který nesnáší hrubé zacházení. Vzhledem k její velikosti by si měl každý nový majitel uvědomit, že musí psa naučit povely základní ovladatelnosti.


Argentinská doga

24. ledna 2009 v 11:29 O psech

Toto plemeno pochází z provincie Cordoba, která se nachází v centrální oblasti republiky Argentina. Zakladatelem této rasy je Dr. Antonio Nores Martinez. V roce 1928 sestavil tento muž ve standardu základní charakteristiky plemene, které nazval "argentinská doga". Zpočátku považovali všichni toto plemeno za bojové, ale Dr. Nores Martines používal argentinskou dogu na svých lovech na velkou zvěř, proto se stal během krátké doby tento pes vynikajícím psem na velkou zvěř. Během dalších let se stalo toto plemeno všestranným společenským psem, věrným a nepodplatitelným obráncem svého pána. V roce 1964 byla argentinská doga uznána jako samostatné plemeno argentinským kynologickým svazem a v roce 1973 bylo plemeno uznáno mezinárodní kynologickou federací FCI jako první a jediné argentinské plemeno.


Vzhled


Argentinská doga je normální pes molosského typu středních proporcí. Její vzhled je harmonický a plný síly. Obrysy mohutného osvalení jsou zdůrazněny pružnou, pevnou kůží, která pevně přiléhá k tělu. Tento pes má velmi rychlé reakce a v jeho pohybu se neustále projevuje radost. Pes dorůstá 62 až 68 cm v kohoutku a fena má kohoutkovou výšku 60 až 65 cm. Hmotnost argentinské dogy standard FCI neuvádí, ale pohybuje se od 40 do 60 kg. Srst tohoto plemene je krátká, hladká a na omak měkká. Podle klimatických podmínek se liší hustota srsti. V tropických podmínkách je osrstění řidší a v chladném podnebí je srst hustší a silnější. Barva srsti je čistě bílá. Kolem oka je barevná skvrna. Tato tmavá skvrna nesmí přesahovat 10% celkové plochy hlavy.Využití a povaha

Toto plemeno je veselé, nenáročné a přátelské. Povaha argentinské dogy je příjemná a láskyplná. Její fyzické schopnosti z ní činí opravdového atleta. Zástupce této rasy málo štěká a je si dobře vědom své síly. Tento pes je vyhlášený jako dokonalý pes pro ochranu a strážní službu. Argentinská doga je velmi inteligentní a je nutné ji důsledně vychovat.


Péče

Argentinská doga nepotřebuje žádnou zvláštní péči.


Border kolie

24. ledna 2009 v 11:26 O psech

Historie:

Dnešní border kolie je potomkem pracovních kolií chovaných v hrabstvích u hranic Skotska a Anglie. V 15. a 16. století dochází k velkému rozšíření chovu skotu a ovcí na území Anglie i Skotska. Bylo tehdy za potřebí psů, kteří budou neúnavně hlídat stáda. Již před 150ti lety se snažili ovčáci vyselektoval psa který bude odolný vůči drsnému klimatu, obratný, rychlý, nebude agresivní a nebude mít sklony k honění zvěře. Pro změření ovčáckých schopností psů se v Anglii začali dělat tzv. "Sheepdog trials", které se konají dodnes, slouží především k tomu, aby se ty nejlepší border kolie zařaily do chovu a zvýšila se tak úroveň jejich práce.

Border kolie je beze sporu potomkem tehdejších ovčáckých psů. Již v roce 1906 vznikl spolek, který se zabýval rozvojem a ochranou mimořádných schopností border kolií. Ačkoli jméno plemene a plemeno samotné bylo známo veřejnosti již od počátků 20. století, přesněji její rozkvět zaznamenáváme od roku 1915 díky zásluze jistého pana Jamese Reida, border kolie byla uznána až roku 1976 a byl vytvořen i její standard.

Vzhled:

Uznávají se dvě varianty osrstění: středně dlouhé a krátké. U obou variant je krycí srst hustá a střední textury s měkkou a hustou podsadou, která vytváří výbornou ochranu proti povětrnostním vlivům. U středně dlouhé varianty vytváří bohatá srst hřívu, kalhoty a prapor. V obličejové části, na uších, hrudních končetinách (s výjimkou praporců) a pánevních končetinách od hlezen k zemi má být srst krátká a hladká. Co se týče barvy, uznává se jakákoli, musí se mít ovšem na paměti, že bílá barva nesmí převládat. Ideální výška je u psů 53 cm, feny jsou o něco menší. Váha se pohybuje v rozmezí od 13 do 20 kg.Povaha a využití:

Border kolie je inteligentní pozorný učenlivý pes, má zvláštní plíživý způsob pohybu. Je citlivá a poddajná, potřebuje stálou práci a neustálé využití a činnost. Je to vhodné plemeno pro sportovně založené kynology. Její živý temperament spojený s výjmečnou inteligencí ji předurčují k postu favorita jak na poli pracovním tak i v soutěžích agility a poslušnosti. Využívá se i ve službách zachrannářských týmů jako pes sanitární, lavinový.

Péče:

Není absolutně vhodné ji držet delší dobu v kotci bez pracovního či jakéhokoli jiného aktivního využití. Její dlouhá srst vyžaduje častější kartáčování. Pokud je pes pracovně využíván je nutné jej krmit kvalitní granulovým krmením, aby se udržela jeho dobrá kondice.


Border teriér

24. ledna 2009 v 11:23 O psech

Historie:

Jde o poměrně staré plemeno pocházející z pohraniční oblasti mezi Skotskem a Anglií, z údolí Cheviotského pohoří, a stále se zde v hojném množství chová. Konkrétně pochází z oblasti zvané Borderland, odtud jeho název. Malí teriéři zde byli drženi pro boj proti krysám a proti další jiné drobné škodné, která byla nevítaným návštevníkem statků a farmářských usedlostí. Border teriér byl původně plemenem čistě loveckým využívaným jak pro lov škodné tak i pro parfósní lovy s honiči.

Téměř každý z příslušníků šlechty držel na svém dvoře smečku honičů a k tomu ještě malé teriéry. Byli vytrvalí, výkonní, na škodnou ostří a původně se využívali i při lovech s honiči, byli dost rychlí na to aby jim stačili a na druhou stranu dostatečně malí na to, aby vypudili lišku z nory. Byo jedno jak teriér vypadá, důležité bylo především to, jakou má pes chuť lovit. V angličtině tuto chuť k lovu nazýváme "gameness". Ti kteří dosahovali určitých předpokladů při lovu byli připouštěni k sobě. Vznikaly tak různé podoby malých i větších teriérů, které se lišily prakticky od lovce k lovci. Z této oblasti známe například ještě dandie dinmont teriéra a bedlington teriéra, avšak pravděpodobně právě border terriér si do dnešní doby zachoval nejvíce svůj původní vzhled. Všechna tato plemena mají podobné předky.Plemeno s dnešním názvem border terrier bylo anglickým Kennel Clubem uznáno až roku 1920, víme však jistě, že se čistokrevný chov borderteriérů na tomto území mezi Skotskem a Anglií vyskytoval již v roce 1720, tedy o dvě stě let dříve. Tato rasa byla však známa i pod jinými názvy, podle jejich chovatele, můžeme se tak dočíst třeba o dodd terrierovi, robson terrierovi, nebo kraje, ze kterého pocházeli - elterwater terrier, coquetdale terrier, redesdale terrier a další.

Vzhled:

Je to psík malého vzrůstu s typickou drsnou srstí, která ho chrání před nepřízní počasí. Jeho kohoutková výška se pohybuje kolem cca 25 cm, avšak standard plemene výšku neupravuje. Tělesná hmotnost psů je 5,8 - 7,1 kg, u fen se hmotnost pohybuje v rozmezí 5,1 kg až 6,4 kg.Povaha a využití:

Jeho povaha je milá a společenská to ho také předurčuje, ostatně jako mnohé jiné teriéry, ke skvělému umístění na žebřícku nejoblíbenějších psů. Je hravý a přizpůsobivý, vhodný zejména pro majitele, kteří chtějí nenáročného společníka, živého temperamentního psíka.

Péče:

Drsná srst nevyžaduje, kromě trimování, žádnou nadstandartní péči. Ani v otázce krmení není border teriér náročný


Irský setr

24. ledna 2009 v 11:21 O psech

Historie:

Plemeno bylo vyšlechtěno v Irsku. Jedním z hlavních předků je původní červeno-bílý setr. K tomuto plemeni byly přikřižovány další rasy jako například: irský vodní španěl, velššpringr španěl, chrt a snad i bretaňský ohař. Přikřížením všech těchto ras došlo k eliminaci bílé srsti a vzniklo plemeno, které dnes známe pod názvem irský setr. Irský setr byl uznáno již roku 1820. Dnes se těší velké oblibě jak mezi lovci tak i mezi náruživými vystavovateli a skvěle se osvědčil i jako pes rodinný.



Povaha a využití:

Je to veselé sportovní přátelské plemeno a to ho předurčuje k roli domácího mazlíčka. Je to náruživý lovec se schopností vystavování zvěře a vynikajícím nosem a proto je oblíben i mezi lovci a myslivci. Při práci je využívám k lovu pernaté i srstnaté zvěře i k vodním pracem. Je to jedno z nejelegantnějších plemen s dlouhým prostorným chodem a lesklou dlouhou srstí, které má své skalní příznivce snad ve všech zemích světa.Vzhled:

Je to vysoký ohař kvadratického rámce, který má cca 61 - 66 cm v kohoutku. Jeho dlouhá lesklá srst má barvu zlatě kaštanovou. Někdy se mohou objevit bílé znaky na hrudi, krku, tlapkách nebo bílá hvězda na čele. Srst je velmi hladká a jemná. Na ocase je srst delší než na ostatních částech těla a tvoří zde tzv. vlajku. Oči jsou ořechové nebo tmavě hnědé. Působí velmi elegantně a vznešeně. Prostorný dlouhý chod je pro něj charakteristický.



Péče:

O srst je nutné pravidelně a řádně pečovat. Ke kvalitě srsti přispívá i kvalitní krmení - nejlépe granulové, kde jsou všechny složky stravy ve správném poměru. Je dobré mu dopřát dostatek volného pohybu, aby měl kde uplatnit svou energii. Při výcviku i na procházkách je nutné neustále brát v potaz, že je to pes lovecký a musíme brát na zřetel jeho lovecké pudy. Vyžaduje trpělivý citlivý avšak důsledný výcvik a výchovu


O mastifovi

24. ledna 2009 v 11:19 O psech

ANGLICKÝ NÁZEV:
English Mastiff
PŮVOD:
Dávnověké plemeno dogovitých psů. Mohutné Moloské dogy dle dobových pramenů zápasily již v období starověkého Říma v arénách s gladiátory, lvy, tygry a medvědy. Doprovázely také římské legie během jejich dlouhých pochodů. Mastifové se využívali pro ochranu domu, dvora a zvířat chovatele, a ve středověku pro lov velké zvěře. Předci Mastifa působili pravděpodobně již za doby Julia Césara v Bretani, avšak prokazatelný důkaz nám o tom chybí. Po druhé světové válce bylo toto plemeno ve Velké Británii na hranici vyhynutí. V dnešní době vidíme Mastifa velmi zřídka, a to především v USA a Velké Británii.
POPIS:
Jde o plemeno služebních psů. Jako druhé označení se používá "anglický mastif".
V jeho vzhledu převažuje úměrnost a mohutná stavba těla. Je to velký a těžký pes, je to nejtěžší plemeno světa, jedinci váží kolem 150 až 160 kg. Tělo je masivní, přiměřeně rostlé. Hlava větší, široká, kvadratická, velmi hluboká, s kratším čenichem. Na čele se zřídka tvoří vrásky. Na krátké hlave dominuje černá maska. Uši jsou delší, přiléhající k lícím, visící. Hřbet a břicho široké, hrudník hluboký, svaly silné. Končetiny jsou svalnaté, se silnými kostmi a sevřenými prsty. Ocas vysoko nasazený, dosahující k hleznům, nesmí být nesen nad horizontální linií.
VÝŠKA:
V kohoutku
u psů více než 76 cm,
pro feny více než 70 cm.
VÁHA:
Více než 70 kg. (standadt FCI váhu neuvádí).
SRST:
Srst je krátká a přiléhavá, s měkkým podsrstím, meruňkové, stříbřité, žluté, žlutě žíhané barvě, meruňkově žíhané barvy. Maska a uši jsou černé.
CHARAKTER:
Velmi klidný, nevzrušivý a sebejistý pes. Skoro nic ho nevyvede z míry. Je dobrý a oddaný svému panu pes. Má rád společnost. Je to spolehlivý hlídač. Velmi málo štěká. Poslušný a inteligentní.
PÉČE:
Mastifa se doporučuje chovat v prostorných podmínkách. Nejlépe se bude cítit tam, kde bude pohodlí a opravdu dostatek místa. Dospělý mastif má střední potřebu pohybu. Stačí několik krátkých procházek denně a několi procházek bez vodítka týdně. Pro velké rozměry mohou u Mastifa vznikat záněty kosterní soustavy. Proto zdraví svého chovance pozorně sledujte. V období vývoje se nesmí příliš unavovat, aby nedošlo k poškození kostí a salů.
Není příliš náročná.
PŮVODNÍ VYUŽITÍ:
Lovecký a hlídací pes
SOUČÁSNÉ VYUŽITÍ:
Rodinný nebo hlídací pes.